I mě samozřejmě dostihl tzv. wibecoding, tedy tvorba aplikací s UI. Ale ono to opravdu není tak jednoduchý, jak se na první pohjled zdá. Ale má to samozřejmě i svoje výhody. Jsem rád, že žiju v době, kdy si člověk - pokud mu nevyhovuje komerční výběr nástrojů - může splichtit nástroje vlastní. A přesně takhle to u mě začalo. A dneska? No trochu to nabobtnalo :-)

Ostatně, mrkněte na nástroje a posuďte sami. A to tam zdaleka nejsou všechny.

Trochu jsem se o tom rozpovídal dnes ráno, poslechněte si na Youtu Audiopodcast Wibecoding je užitečný, ale zatraceně nejednoduchý - a vy se nenechte napálit

Podcast je i tady…

Transcript

Měl jsem besedu v (ne)škole

  • Na besedy a ukázky ve školách jsem si už dávno zvykl.
  • Ale dnes si mě pozvali do školy, co školou vůbec není.
  • Šel jsem tam s divným pocitem, abych nenudil buď ty mladší, nebo ty starší, protože jsou v jedné skupině.

Je jaro, všechno nám kvete a pučí a s koncem školního roku stoupá žákovská nervozita, ale i se postupně uvolňuje školní rok. A začíná sezóna show ve školách. Tentokrát to i pro mě byla dost neznámá.

Zvláštní prostředí, říká se tomu takzvaná domácí škola, kdy děti jsou na domácí výuce z různých škol, ale tráví čas spolu pod dozorem nějakých odborně zdatných lidí, tady se například celkem o maximálně 20 dětí starají dva až tři dospělí a obě dámy mají zkušenosti se speciální pedagogikou a s učením obecně. Pro mě trochu nepředstavitelné je to, že tahle skupina, přičemž nechci záměrně používat termín dětská skupina, Tak tahle skupina dětí v domácí škole je opravdu od nějakých 8 let až do 15. A já si upřímně ani jako učitel nedokážu představit, že bych měl vyučovat děti v takovém věkovém rozpětí. Smekám před nimi fíkus. Klobouk smeknout nemůžu, protože jsem za prvé žádný neměl a za druhé jsem seděl pod fíkusem, který mi klobouk nahrazoval. Ale o tom se bavit nechci.

Byla to pro mě zase úplně zvláštní zkušenost, protože mám samozřejmě už poměrně zaběhlé různé prezentace a ukázky ve školách, Ať už na prvním nebo na druhém stupni základní školy a tady to byla spíš taková beseda. Seděli jsme a povídali jsme si, jak už to tak bývá, tak jsem si hlavně povídal já, Ale byly tam skutečně i zvědavé otázky a docela mě překvapilo, Že jsme to dokázali udělat tak, že se ani menší, ani větší děti nenudili. Tedy alespoň to nedávali tak najevo, abych to i já poznal. Tak snad to bylo pro všechny zajímavé.

Naštěstí Markétka (jedna z neučitelských, mimochodem hezká malá dlouhovláska) měla docela zajímavé zkušenosti a to proto, že už několikrát byla na pobytu ve tmě, to je takové to, když se na týden necháte dobrovolně zavřít do absolutní tmy. Takže sama dokázala z vlastní zkušenosti odpovídat na některé zvídavé otázky. A celá akce začala Sofinkou, asi desetiletou slečnou, která nedávno dělala referát na téma Braillova písma, takže ta mě taky doplňovala zajímavými znalostmi.

Za mě docela povedená akce. Zpočátku jsem sám dost tápal, jak k téhle skupině dětí a lidí mám přistupovat, ale pak se to rozjelo. A končilo to tradiční skrumáží, kdy děti chodili po celém domě s bílou holí a páskou přes oko, to vždycky zabere. Ale přijde mi, že i v téhle netradiční společnosti jsou ty děti takové zvídavější a ptají se na věci, u kterých by se možná jinak styděli. Tak nevím, třeba je to jen můj pocit. Rozhodně to ale bylo i za mě hodně netradiční setkání, za které děkuju nejen Míše a Markétce, ale i koordinátorce Pavle.